Život ve Frýdlantu

V sobotu vpodvečer jsem se vydal opět na kole na krátký přejezd z Kopřivnice do Frýdlantu. Předjaří se skvělo v celé své kráse.

Zvoničce nad Měrkovicemi z roku 1910 se tu říká zvonařka.

Nad Metylovicemi mě dostihl západ slunce.

Vendy měla díky pandemii volný docela luxusní byt 4+1 a tak mě jej dočasně nabídla k ubytování. Na pár dnů jsem se stal obyvatelem Frýdlantu.

Restaurace Imrvére z Frýdlantu pojmenovala své pizzy podle slavných osobností. Ta s červenou cibulí se jmenovala Milouš Jakeš.

Nedělní výhled na sídliště u nádraží a horu Skalku vypadal zcela jarně…

…pondělní ráno však zchladilo má očekávání brzkého příchodu jara.

Vendy si ovšem nedala říct, a tak jsme v pondělí vyrazili do hor. Pěkně pěšky do Malenovic.

Místní kostel sv. Ignáce z Loyoly byl vysvěcen už v roce 1673.

Když je Vendy v horách a je tam s ní i sníh, nemůže nemít dobrou náladu!

Protože to tady zná, vzala mě k Ivančeně zajímavou zkratkou kolem osady Hradové.

Výhled na čerstvě zasněžené beskydské luky mě nijak zvlášť netěšil. Raději bych tu hledal v trávě první jarní kytičky.

Před jednáctou jsme dorazili k Ivančeně a mě popadla hrůza…

…to co během několika desetiletí nedokázali komunisté, zajistili sami skauti. V roce 2017 mohyla zmizela a skauti z kamenů, které sem nosí lidé už 75 let, poskládali opěrné zídky pod cestou.

Před polednem jsme se vydali hledat rybníček na Chladné vodě, který znám od roku 2000, ale není v žádné mapě. Dovedly nás k němu stopy ve sněhu.

Zpátky ve Frýdlantu. Z obchodu mě nejprve vyhodili, prý podle novéhonařízení sem dopoledne smí jen důchodci

Vendy musím za mnohé poděkovat. Třeba za to, že jsem u ní mohl nechat Doubravčino kolo a ještě v pondělí večer zamířit vlakem (v případě návratu domů vlastně legálně) zpátky do Brna.